Příběh vzniku

Pátrat po všem, co mě vedlo k natáčení a střihu Posledních prázdnin, by bylo na dlouho. Ať už to byl nějaký kreativní přetlak, exhibicionismus, nebo jinej fetiš, hlavní důvod, proč se dneska můžete na film podívat, je až překvapivě pragmatický. Po natáčení toho minulého, pojmenovaného Challenge Accepted (viz Tipy & Odkazy), mi doma ležela nevyužitá kamera, kterou jsem měl v plánu prodat. Rychle padající ceny elektroniky mě ale donutily tohle rozhodnutí změnit. Prach na poličce, kde kamera celkem dlouho odpočívala, rozfoukalo až blížící se období posledních školních prázdnin. Myšlenkový nepokoj způsobený tímto obdobím spolu s touhou využít zakoupený přístroj vyústily v plán ventilovat můj pohled na věc filmem.

Ti z vás, kteří jsou jako já a zajímá je nejenom výsledek, ale i pozadí různejch projektů, si tady můžou přečíst stručnej popis toho, jak film vznikal. I když se to nezdá, dát dohromady tenhle hodinovej štěk, kterej by skupina šikovnejch lidí zvládla udělat v řádu měsíců, mi zabralo víc než dva roky. Kromě samotnýho popisu se asi neubráním i nějakejm subjektivním postřehům a komentářům.

Natáčení

Na rozdíl od profi filmařů, kteří mají záběry dopředu promyšlený tak, aby zapadaly do scénáře, "cestovatelský natáčení "se víc podobá tomu dokumentárnímu. Když člověk neví přesně, co se bude dít, nezbývá mu než mít kameru připravenou k akci a doufat, že se záběry povedou.

Natáčení Co se týče vybavení, film jsem natáčel kamerou Sony HDR-CX115E a foťákem Canon PowerShot SX220 HS. Ke kameře jsem si podomácku udělal rybí oko a vyhnul se tak přehnaně vysokejm cenám, za který se tyhle objektivy prodávají. Stačilo za pár dolarů koupit z e-baye širokoúhlou předsádku, oddělat jednu čočku, přilepit ji izolepou na UV filtr a tradá. Kvalita sice není taková jako u kupovaných rybích ok, ale pro mě naprosto dostačující. Návodů na podobný triky je mimochodem na youtube víc než dost. Foťák jsem kromě zdvojování záběrů bral hlavně kvůli časosběrným snímkům. Pár chytrejch lidí dalo dohromady alternativní firmware pro foťáky Canon jménem CHDK, kterej mimojiné obsahuje script na zmiňovaný časosběrný snímky. Jedinej problém byl s výdrží baterek. Naštěstí jsem na Karakolským tržišti našel levný a silný čínský baterky o potřebným napětí, který pasovaly do mýho mobilu, propojil ho s foťákem a mohl tak vesele dělat časosběrky dlouhý až hodinu a půl. Přiznávám, není to zrovna profi řešení, ale však taky nedělám profi film. Ono všeobecně to byla taková jedna velká improvizace. Vždyť třeba v Norsku u psů jsem místo stativu používal stojan na noty.

Docela často se mě lidi ptají na to, jestli s náma byl ještě někdo, kdo nás natáčel, nebo jestli jsem kameru někde nechával. Druhý je pravda. Jednou se mi to ale málem vymstilo. Když jsem v Norsku natáčel jeden ze záběrů jízdy na kole a vracel se vyzvednout kameru ležící na svahu u silnice, uviděl jsem zaparkovaný auto a chlápka, kterej se k ní hladově sápal. Jak mě uviděl, zkoprněl, zeptal se jestli je moje a když jsem mu odkejval, že jo, nastoupil do auta a jakoby nic odjel. Nevím proč, ale nějak tuším, že neměl v plánu ji odevzdat do nejbližších ztrát a nálezů :)

S natáčením je spojená i jedna otázka, na kterou zatím neznám jasnou odpověď. Přijde mi totiž, že existuje jakási tenká hranice mezi tím, kdy natáčení stojí za to, a tím, kdy kazí momenty, který by si měl člověk vychutnávat jen tak a ne přes hledáček kamery. Obzvlášť choulostivá mi tahle otázka přijde v souvislosti s lidma. Když situaci otočím a představím si, že potkám turistu, který bude víc než na vzájemný poznávání hledět na lovení záběrů, asi nebudu tímhle setkáním zrovna nadšenej. Pravda je, že jsme všichni jiní a někomu by naopak mohla pozornost objektivu lichotit. Těžko říct. Pro další příklad se nemusí chodit daleko. Když jdu na nějakej koncert, vídávám víc a víc lidí, kteří většinu času drží nad hlavou telefon a natáčí videa. Tohle mi příjde jako úplnej nesmysl. Nejenom že video prostě nemůže atmosféru koncertu zachytit, užívat si hudbu s mobilem v ruce je podle mě taky nemožný. A s cestováním je to podobný. Člověk by si měl rozmyslet, jestli je spíš baťůžkář, nebo lovec záběrů. I když by se tady šlo zabořovat hlouběji a hlouběji do podobnejch otázek, filozofování radši zavčas utnu. Jako obvykle, jedna správná a univerzální odpověď stejně neexistuje (a je na každým z nás, jak se k tomu postaví).

Střih, hudba, atd.

Ačkoli jsem se po návratu do ČR na zpracovávání filmu těšil, vůbec jsem netušil, do čeho jsem se navezl. Samotný stříhání je sranda, člověk prostě skládá, ořezává, zrychluje a nebo zpomaluje kousky záběrů. To, co se ukázalo jako největší problém, bylo rozhodnutí, že si hudbu do pozadí vymyslím a nahraju sám a dám tak aspoň tomu několikaletýmu ubohýmu brnkání na kytaru nějakej význam. Ze začátku všechno klapalo a liboval jsem si v tom, že kytara, klávesy a počítač dneska stačí k tomu, aby si i amatér zvládl udělat hudbu k filmu sám. Postupem času jsem se ale dostal k nahrávání načisto a uvědomil si, že jsem si možná ukousl větší sousto, než jsem schopnej pokousat. Pohodový stříhání se chvilkama měnilo v něco ve smyslu „Když už jsem tomu věnoval tolik času, tak to přece musím dodělat“.

Nahrávání hudby Hlavní problém byl zvuk kytary, kterej jsem nebyl schopnej dostat tam, kam jsem chtěl. První nápad jak docílit očekávanýho výsledku spočíval ve vyměně mé levné kytary za nějakou kvalitnější. Kupovat novej nástroj jenom kvůli pár písničkám do filmu byl ale nesmysl, tak jsem začal obepisovat a obcházet muzikantský obchody a domlouvat si půjčení nějaké obstojné kytary. Asi nikdy nezapomenu názory několika svých známých, kteří mi naznačovali, že kdyby měli obchod s hudebninami a přišel za nima někdo jako já s prosíkem o půjčení kytary na nahrávání hudby do amatérskýho filmu, vysmáli by se mu. Pravda je, že jsem hodněkrát narazil na absolutní nezájem, naštěstí se ale i v naší ne zrovna vstřícné společnosti najdou fajn lidi. Já je našel v plzeňském obchůdku B&H music. Tři pátky po sobě jsem si za směšné půjčovné vždycky na víkend odnášel novou kytaru a doufal, že bude to, co hledám. Nebyla.

Naštěstí ale příliv dobrých lidí neskončil. Přemek Haas z PyHa studia mi svou ochotou poradit zase výrazně zvedl naděje vkládané do českého národa. Stručně řečeno mi poradil, abych kytaru nahrál bez zkreslení a se zvukem si pohrál až následně na počítači. A tak jsem koupil a natáhl ty nejtvrdší struny, aby i při mým hulvátským stylu hry nedrnčely o pražce a jal se nahrávat hudbu načisto. I když mi v následujících týdnech krásně ztvrdly prsty, kytarista se ze mě ani zdaleka nestal a častý momenty frustrace přinesly spíš obdiv muzikantů a zvukařů, než kýženej výsledek. Tohle období si mimochodem budou moc dobře pamatovat i moji spolubydlící, kteří z neustálýho opakování stejných melodií šíleli a parkrát jsem je dokonce přistihl, jak si jednu z písniček pískají. Sorráček. Blížící se léto mě donutilo smířit se s tím, že pokud nechci nahráváním strávit dalších 10 let, bude hudba spíš taková garážovka. Ucho profíka asi občas zapláče, ale věřím, že ve filmu se nedokonalosti ztratí a obyčejnýho diváka neurazí.

Jak to nakonec dopadlo si můžete poslechnout ve filmu, nebo tady dole. Kdyby se vám někomu hudba hodila do vašeho filmu, sestřihu, nebo čehokoli, určitě ji použijte (mp3 verze ). Aspoň by čas, kterej jsem u ní strávil, měl zas o něco větší smysl. Všechny písničky jsou docela dobře loopovatelný a jejich délka se dá upravit opakováním hlavních riffů.

I když může popis všech těch trablů znít dost negativně, pustit se do něčeho takovýho můžu pořád doporučit. Jsou sice chvíle, kdy by člověk se vším nejradši praštil, ale to je pořád mnohem lepší, než nemít žádný koníčky, nedělat nic a z nouze se nechat jenom tak někým nebo něčím bavit. Takže do toho a až bude hotovo, pošlete mi odkaz ;)

Promítání

Souběžně s tím, jak jsem dokončoval film, začaly přicházet myšlenky na promítání. Jak tomu tak u nás v Česku bývá, konkrétní plán nevznikl nikde jinde než u piva. S milovníkem starých aut Petrem jsme se domluvili, že seženeme dodávku a zkusíme zorganizovat jakési letní promítání. Na rozdíl od jiných hospodských rozhodnutí, to naše naštěstí nevyšumělo a věci se daly do pohybu. Zanedlouho jsme se stali majiteli stařičkého Mercedesu 207D a odstartovali tím přípravy na léto. Do půlky července se podařilo všechno opravit, sehnat a doladit a mohlo se vyrazit. Obrázek o tom, jak vypadaly jak přípravy, tak samotné promítání, si můžete udělat z fotek a videí tady pod textem.

Stránky jedou díky amccomp s.r.o.